Svět koní: časopis koně hříbata dostihy předplatné kralovický dvůr

Když u koní začínal, jeho snem bylo jet Velkou pardubickou. Tento sen se Luboši Urbánkovi splnil a podařilo se mu toho ještě mnohem víc. Z nenápadného, ale šikovného překážkového jezdce a později špičkového asistenta Václava Luky mladšího se během let stal svědomitý trenér jednoho z největších českých majitelů Karla Jalového. Trenér, který přestože se téměř nezastaví, stále nejvíc klade důraz na to, aby jeho koně a lidé kolem nich byli spokojení. Připomeňte si s námi rozhovor, který vznikl předtím, než se Mr Spex stal šampionem Velké pardubické.

Pomalu, ale jistě se nám blíží další ročník Velké pardubické, do níž připravujte loni
bronzového Mr Spexe. S jakými ambicemi míří letos na start?

Je na tom dobře, podobně jako vloni, možná ještě o něco líp. Co se týče tréninku, uplatnili jsme stejný model jako před rokem, a přestože se v práci ukazuje velmi dobře, myslím, že v osmi letech není pro Velkou ještě zralý. Zatím pořád jen sbírá zkušenosti.

Nejen v souvislosti s jedničkovými rovinovými dostihy, ale stále častěji i s vrcholem tuzemské překážkové sezony zvažuje řada majitelů možnost koupit do dostihu tzv. hotového koně. Jaký je váš postoj k nákupům na poslední chvíli?

Podle mého mínění se kůň do Velké koupit nedá. Je lepší si ho vychovat. Ano, je to o čekání, velké trpělivosti, a to jak ze strany trenéra, tak především majitele, který musí počítat s tím, že je to běh na dlouhou trať. Nicméně když se pak povede vynaložené úsilí zúročit, radost z úspěchu vše vyváží, o tom jsem přesvědčen.

Váš názor vychází z osobní zkušenosti, Velkou pardubickou jste coby jezdec absolvoval čtyřikrát (v roce 2008 jste byl čtvrtý a v roce 2010 pátý) a v přípravě jste měl i o nějaký čas později diskvalifikovaného vítěze nejtěžšího dostihu starého kontinentu Nikase…
Mr Spex mi trochu Nikase připomíná. Už ve dvou letech jsem řekl jeho majiteli, svému kamarádovi Petru Kupkovi, že je to kůň do Velké, a to samé si myslím i u Mr
Spexe. Těší mě, že v obou případech jsem měl pravdu. Ve stáji kromě Mr Spexe ještě jednoho slibného máme, jen potřebuje ještě několik sezon, a hlavně zůstat zdravý.

Velká pardubická, meta, o které sní každý překážkový jezdec, trenér i majitel. Co znamená pro vás?
Když jsem začínal, snil jsem o tom, že ji jednou pojedu. To se splnilo. A když jsem se poprvé umístil „na bedně“ (dekorováno je po dostihu prvních sedm jezdců – pozn. red.), bylo to víc, než jsem kdy očekával. Pocity, jaké žokej v tu chvíli má, nelze popsat. Jen tam stojíte před plnými tribunami a vychutnáváte si potlesk diváků. Každému bych přál, aby to jednou v životě zažil, protože tento pocit se nedá nijak zprostředkovat, ten se musí prožít.

Ovace jste sklízel už coby jezdec a nyní  si je můžete vychutnávat plnými doušky i jako trenér. Třináct jedničkových triumfů, cenná umístěná ve Francii v kvalitní konkurenci, to vůbec není špatná bilance dva měsíce před koncem tuzemské dostihové sezony…
Pro mě je to sezona, která se asi hned tak nebude opakovat. Ne všechno se povedlo ideálně, ale úspěchy byly, doma i v zahraničí.

Radost dělali jak osvědčení matadoři jako Ideal Approach nebo Jir Sun, tak i tříletí – Darling In Pink (vítěz slovenské Velké jarní ceny a Starohájského kritéria, třetí z Českého a druhý ze Slovenského derby), Hello Hola Hay (vítěz Švýcarského derby), Ashat (čtvrtý z Velké jarní ceny i Českého derby), Shabana (trojnásobná jedničková vítězka na Slovensku) či Jacinthe (vítězka Ceny Latiny a třetí z českého Oaks)…
Povedli se všichni, a navíc každý nákup má svůj jedinečný příběh. Člověk s nimi strávil dva roky, dva roky práce, starostí, aby vydrželi zdraví a byli ve formě. Za těch 730 dnů neviděli doktora, což považuji za úspěch. Teď se někteří z nich prodávají, a i když mě to jako trenéra bolí, je to logické. Když se najde někdo, kdo za ně nabídne zajímavé peníze, každý kůň má svého kupce, ať se nám to líbí, nebo ne. Nezklamal z nich nikdo, naopak, předčili mé očekávání a moc potěšili, přestože občas mohli být o místo dvě lepší. To jsou ale dostihy.

Jako slibný nástupce silného tříletého ročníku se jeví dvouletý Devil In Pink, jehož debut v Ceně Masise byl impozantní a nejednoho dostihového příznivce zvedl ze židle…
Už nám říkali, že máme doma druhého Overdose, ale s tím já až tak úplně nesouhlasím. Myslím, že jeho strop bude někde mezi 1 400–1 600 metry, nicméně je to opravdu dobrý kůň, který přesně ví, proč se narodil. Nikdy neudělal křivý pohyb, nikdy neprojevil nechuť k práci. Byl nachystán už na jaro, kdy jsem ho chtěl vyzkoušet ve Francii, ale přibrzdily ho šimbajny. Před Masisem jsme se vypravili na galup do Pardubic, aby si vyzkoušel, jak se běhá po trávě, a šel moc dobře. Konkrétní plán s ním zatím nemám, ale buď zamíří do Francie, nebo do Itálie, kde je v dostizích víc peněz a není až taková konkurence. Viděl bych to letos maximálně na dva starty a pak bude mít klid. Určitě ho nebudeme honit víc, než je zdrávo.

Růžovo-bílé barvy stáje Lokotrans patří dlouhodobě k domácí špičce, na čemž má nemalý podíl kvalitní personál, který se v Újezdu u Boskovic o koně stará…
Každý v týmu je pro mě důležitý a nepostradatelný. Člověk má sice pořád co řešit, třeba který jezdec si se kterým koněm rozumí, a kterému naopak nesedí, nebo kdo pojede na dostihy a kdo bude mít volno, ale i to je naše práce. Jedině tak mohou být všichni spokojení, koně i lidé. Můžete mít drahé koně, kvalitní krmení, ale když nemáte lidi, ničím to nedoženete. A stejné je to s tréninkovými podmínkami.

Připravujete 31 koní, s nimiž vyrážíte na různá závodiště v rámci Evropy, zbývá vám čas také pro vaše dvě děti – sedmiletou Belu a tříletého Luboška?
Děti trochu zanedbávám a tipuji, že časem budu mít výčitky, že jsem jako ten, co se dostatečně nevěnoval. Nicméně nemohu jinak. Snažím se svou práci dělat na 100 %, aby vše
bylo v pořádku a na co nejvyšší úrovni. Pořád věřím, že děti snad tak rychle nevyrostou a ještě si je užiji.

Jaký je jejich vztah ke koním?
Od koní je nedržíme dál, ale necháváme tomu volný průběh. Bele jsme už jako hodně malé koupili dva miniponíky, s nimiž si hrála a mazlila je. Teď má k dispozici velkého poníka,
na kterém v zimě jezdila v hale, nicméně přes léto přišlo období útlumu, kdy o něj téměř nejeví zájem. Lubošek miluje Matella, na kterého se pořád ptá a chodí za ním do stáje. Na koni už seděl, ale zatím mu to nic moc neříká. Ve stáji jste ráno i odpoledne, víkendy trávíte převážně na dostizích.

Jak relaxujete, najde-li se čas?
Začal jsem s myslivostí. Pořídil jsem si termokameru a poté, co děti usnou, vyrážím do lesa. Ticho, klid, jen já a divoká zvěř. Jedině v lese úplně vypnu a je to pro mě relax.

TEXT Jana Šejnohová
FOTO Zenon Kisza a Tereza Kučerová