Svět koní: časopis koně hříbata dostihy předplatné kralovický dvůr

Na koních jezdí v podstatě odjakživa. Na rodinném ranči se pomáhá starat o dvanáct koní a troufá si říct, že to není finální počet. Má titul mistryně ČR a z letošního mistrovství Evropy ve francouzském Lyonu si přivezla jedno prvenství a jedno třetí místo.

Jak vzpomínáš na jezdecké začátky?
Moje mamka vždycky se smíchem všem vypráví, že jsem uměla dřív jezdit na koni než chodit, takže tuhle otázku je těžké specifikovat. Asi to vždycky byla moje součást, naši měli koně, ještě než jsem se narodila. Postupem let na to však nebylo tolik času a koně se prodali. Ale vzhledem k tomu, že kůň bylo asi moje nejpoužívanější slovo, ve svých pěti letech jsem dostala k Vánocům poníka. Troufám si říct, že vše, co umím, mě naučila moje první ponička. Znáte to, poníci.

Albínka u nás dožila krásných šestatřiceti let. Jenže z každého poníka jednou vyrostete, a tak jsme koupili valáška plemene appaloosa. Jimmy je přesně ten kůň, který ve vás navždy zůstane, díky němu jsem dnes tam, kde v tomhle sportu jsem. Dnes je mu krásných 24 let, ale většího srdcaře neznám a až na pár kilo navíc je stále v plné síle, a proto dodnes závodí s mými mladšími sestrami a i já si s ním z nostalgie občas nějakou tu disciplínu zajedu. Byl se mnou v den prvních závodů a prvních menších i větších vítězství, včetně juniorského MČR o pohár Dyka Krchova.

Proč sis zvolila právě rodeo?
Vzhledem k tomu, že máme doma hospodářství, měla jsem k tomu blízko vždycky. Na závody jsme jezdili dřív i jako diváci, například právě do Hoslovic. Samozřejmě jsem měla také období, kdy jsem chtěla jezdit parkur, která malá holka ne, že. Koně doma měli určitě radost, když jsem je nutila i skákat. Ale i přesto vás to k něčemu vždy táhne víc a já se našla tady v rodeu. Rodeo mě odmalinka naplňuje. Snažím se jezdit, závodit a zlepšovat se, co jen to jde, a využít každé příležitosti.

Kromě úspěchů na Rodeo Corralu a Prorodeu v ČR jsme vyrazili i do Galanty na Slovensku, kde se nám povedl v ranch sortingu trhnout i tamější rekord. Po tomto úspěchu nás přemluvili, abychom jako parta vyrazili reprezentovat Česko a Slovensko na mistrovství Evropy do Lyonu ve Francii. Moc jsme se přemlouvat nenechali. Nečekali jsme, že se nám tam zadaří, ale nakonec jsem si přivezla domů 1. místo z jackpotu v ranch sortingu v kategorii intermediate a 3. místo z 3M2G v kategorii limited.

Jsem za tuto zkušenost strašně vděčná a všem doporučuji, pokud můžete, neváhejte a jeďte na vyšší a vyšší soutěže, protože to jediné vás posune dál. I když si nevěříte a víte, že nemáte moc šancí se umístit na předních příčkách. Půjčím si ze stránek PRCzA výrok Terryho McCutcheona: „Je lepší jezdit na chvostu mezi nejlepšími než vyhrávat nad průměrnými, protože jen od nejlepších se máš co učit a posuneš se dál.“ Řídit se tímto vám dá do života a dalšího závodění strašně moc, vždy vás to nakopne dál, když vidíte lepší a lepší výkony a úroveň. Nutí vás to jít také pořád dopředu. Alespoň já to tak mám.

Které disciplíny jsou tvé nejoblíbenější?
Svým způsobem mám ráda všechny disciplíny, spoustu lidí si myslí, že rodeový kůň toho zas tolik umět nemusí. Opak je pravdou, každá disciplína je specifická a kůň musí dokázat práci rozlišit. Já mám ráda např. cattle penning, hlavně protože se musíte spolehnout jen na sebe a svého koně – a samozřejmě někdy hodně pomůže i trocha štěstí.

Jde o velice rychlou disciplínu a musím říct, že její úroveň se hodně zvedla. Dostanete číslo telátka a vaším úkolem je vytřídit ho ze stáda a zahnat do připravené ohrádky. Dnes jsou časy o půlku rychlejší, než když jsem cca před 10 lety jako junior začala závodit. Dokonce si myslím, že v juniorské kategorii Rodeo Corralu asi ještě držím v této disciplíně rekord, právě s již zmiňovaným appaloosa valáškem.

Poslední dobou je moje asi nejoblíbenější disciplína ranch sorting, je to mnohem náročnější především pro koně, a hlavně nejedete sám a musíte se spolehnout i na svého „parťáka“, bez kterého by to nešlo. Ráda bych se v nejbližší době začala více věnovat lasařským disciplínám, protože i můj kůň má v tomto ohledu více zkušeností než já – a těch není nikdy dost.

Prozraď nám více o koni, na kterém si získala titul mistryně ČR v rodeu.
No, nevím, jak začít. Tento rok jsem vyhrála se dvěma koňmi. Rychlostní disciplíny jsem vyhrála na valáškovi, kterého mám už devět let a který se mnou má na kontě už i titul z juniorské kategorie. Reggie je nyní závodním koněm spíše jedné z mých sester, se kterou také vybojoval titul.

Dobytkářské disciplíny jsem vyhrála se svou druhou kobylkou. Cheyenne je asi kapitola sama o sobě. Nemám ji – tak jako Reggieho – od hříbátka, a když jsme ji koupili, ani jsem vlastně koně nesháněla. Chey přišla do mého života náhodou, asi mě otestovat, kolik toho moje nervy vydrží. Je to komplikovaný kůň s vlastní hlavou, snažily jsme se pochopit jedna druhou poměrně dlouho. Není zákeřná, nikdy se mi nesnažila ublížit, jen nic nedá zadarmo a nejdřív se snaží vysvětlit, že má také názor na věc. Když na ni člověk sedne, musí být v klidu a být vyrovnaný sám se sebou. Samozřejmě jste občas plní adrenalinu, a když vám jde o výhru, stres s vámi pracuje, na Chey se stres přenáší celkem rychle, takže jí prostě musíte dát najevo, že je vše v pořádku, a nejdřív uklidnit hlavně sami sebe.
Dnes už jedna druhou známe dobře, cestu k sobě jsme našly a já věřím, že spolu ještě pár vítězství utrhneme.

Jak probíhá tvá příprava na závody?

Upřímně, poslední dobou jsem to měla dost časově náročné se školou a trénovat jsem nestihla v takové míře, v jaké bych chtěla. Na našem rodinném ranči je momentálně jízdárna ve výstavbě, takže doma ani nebyly tuto sezonu větší tréninky možné. Naštěstí mám dvě mladší sestry, které také jezdí, takže mi při škole dost pomůže, že koně zvládnou odtrénovat i beze mě.

Pár měsíců před sezonou většinou domlouváme veřejné i soukromé např. víkendové kurzy/tréninky na sousedních rančích. Hlavně proto, abychom koním osvěžili práci s telátky. Během sezony už se tolik trénovat nedá, protože jezdíme pro více organizací nebo do zahraničí a máme víceméně veškeré víkendy plné závodů. Když už je jeden až dva víkendy volno, stejně raději dopřejete koním zasloužený odpočinek a vyčistíte si hlavu na vyjížďce.

Kdy jsi začala tušit, že bys mohla mistrovský titul získat?

Do finále jsem se dostala z druhého místa, tuším, že jsem byla za Patrikem Urbanem, který držel první příčku, asi šest bodů pozadu. Už jsem spíše počítala s druhým místem, protože šest bodů je poměrně dost, ale samozřejmě to ztracené nebylo. Já si ani nikdy nepřipouštím, že bych mohla něco prohrát, vždy si řeknu, že prostě vyhraju, a ono to poslední dobou docela vychází. Nesmíte se tím nechat rozhodit. Samozřejmě člověk nervní je a podvědomě jsem celé závody přemýšlela, že to pořád ještě můžu vyhrát, ale že je to velký náskok.

Hned první disciplínu na finále jsme ale vyhráli a přiblížila jsem se asi o 2 body. Když se měla jet poslední disciplína, kterou byl ranch roping, musím říct, že už jsem to zčásti vzdala, protože mi chyběly asi pořád ty 4 body a věděla jsem, že bych musela vyhrát, a vzhledem k tomu, že já lasovat teprve začínám, jsme se shodli s více lidmi na tom, že by to byl docela zázrak.

Kdo byl ve finále tvým největším soupeřem?

Věděla jsem, že by Patrik Urban musel mít neplatný čas a nezalasovat, a já bych naopak chytit musela, a ještě v dobrém čase. Patrik jel jako první a k překvapení všech opravdu nezalasoval, musím říct, že mě to trochu nakoplo a řekla jsem si, že to prostě zvládnu, a ono se povedlo. Dlouho jsem tomu nevěřila sama a asi ani moje okolí. Každopádně jsou to momenty a pocity, které se jen tak nezapomínají a na které budu ráda vzpomínat. Doufám, že takových úspěchů bude ještě více. Na závěr bych ráda dodala, že pokud vás rodeo zaujalo a chtěli byste se mu věnovat, moc ráda jezdcům poradím s tím, jak začít a kde trénovat. Nebojte se ozvat (jandova.denisa00@gmail.com). Vítáni jsou u nás v Rodeo Corralu všichni nový jezdci.